Zapojení fakulty do polistopadové proměny bylo jednoznačné a rychlé. Volby nového děkana proběhly už počátkem prosince a fakultní časopis Situace je označil za „svobodné – nebo též experimentální“. Kandidáti byli čtyři: translatolog Milan Hrala, historik Miroslav Hroch, anglista Martin Hilský a teatrolog František Černý – kromě posledního ale všichni kandidaturu odmítli. Černý jako kandidát Občanského fóra a Studentské rady dostal 84,94 procent hlasů studentů, kantorů i zaměstnanců fakulty a stal se děkanem.

Žádné bagry

Další změny měly také rychlý start. Ještě v prosinci na celofakultním shromáždění zvolili členy rehabilitační komise, do které se v lednu přidali zástupci Občanského fóra politicky postižených vědeckých a pedagogických pracovníků FF UK. Komise měla na starosti přípravu rehabilitací a vypracování zprávy o křivdách, které byly na fakultě napáchány za minulého režimu. Ostře se vymezovala proti fakultním „čistkám“ sedmdesátých let.

„Nikdo nehodlá organizovat pro ty, kdo z fakulty odejdou, další seriál vyhazovů, nikdo nebude kvalifikované odborníky hnát do práce k bagrům, do skladů a kotelen, mezi deratizátory ap., nikdo je neodsoudí k třetiřadému ‚občanství‛, vlastně poddanství, pod dohledem StB a strano-vlády, nikdo nebude ostrakizovat jejich děti a děti jejich dětí,“

deklarovali opakovaně autoři rehabilitační zprávy, že nechtějí být jako oni. Že chtějí rehabilitovat, ne ubližovat.

Dva roky vznikající zpráva ale přišla na svět tak trochu zbytečně – nebyla totiž zveřejněna jinak než hlasitým přečtením. Oproti původním plánům a deklaracím ji opatrná fakulta, obávající se v roce 1992 soudních sporů, nikdy nevydala. Uložila ji v sekretariátu akademického senátu a během let se z ní poztrácely důležité přílohy...

Sametové loučení

Rehabilitace byly úspěšnější, alespoň v první fázi. Rozeslaly se desítky omluvných dopisů, zahájila se řada rehabilitačních řízení, aby se na fakultu mohli vrátit ti, kteří z ní byli vypuzeni. Zájem o návrat mělo osmašedesát kantorů z těch sto šedesáti, které likvidačně zasáhly prověrky v roce 1970.

Odchody z fakulty po roce 1989 ovšem nijak důkladně zmapované nejsou – právě ty části rehabilitační zprávy, které je dokumentovaly, se ztratily. Z torza zprávy víme jen to, že z fakulty po roce 1989 odešli jedinci, nikoliv desítky pedagogů a že „hlavní ‚konsolidátoři‛ a ‚normalizátoři‛ povětšinou sami pochopili, že na fakultě nemohou dále setrvat“. Výpovědi byly výjimečnou záležitostí. To potvrzuje i shrnutí situace v zápise jednání fakultní vědecké rady z 22. února 1990:

„Výpověď dostali jen pracovníci zrušené katedry vědeckého komunismu.“ Vědecká rada k situaci na fakultě dále konstatuje, že se „fakulta jen pomalu loučí s některými lidmi, kteří se nebudou moci dále z odborných a morálních důvodů podílet na výchově studentů. Děkan s nimi jedná.“

Je vidět, že počáteční nastartování fakulty k provádění velkých obrodných a nápravných změn se rozvolňovalo. Sestavená zpráva o represích nemohla být veřejně publikována a v akademické obci postupně získala sametová slušnost větší podporu než čerstvě polistopadové úsilí o co nejotevřenější pojmenování normalizačních křivd. Že mlčení není žádná slušnost? Ale pšt!

Katka Volná

Archivní složky I, II, III, IV, V, VII, VIII, IX, X – kde je vám konec? Během dlouholetého mlčení o normalizaci se někam ztratily všechny přílohy nikdy nevydané rehabilitační zprávy…

Zdroj: Archiv Akademického senátu FF UK