KSČ na FF UK

Kádrování na ÚSD
Publikováno: Čtvrtek, 20.03. 2008 - 09:10:02
Téma:


V rámci semináře Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR vystoupil ve středu 19. března s dalšími poznatky z výzkumu Mgr. Matěj Spurný. Tématem semináře bylo kádrování - historik Jaroslav Cuhra z ÚSD prezentoval začínající grantový projekt "Kádrování, prověřování a čistky v Československu 1948-1989", další podrobnosti a klíčové otázky nového projektu představila v referátu jeho kolegyně Marie Černá. Příspěvek o kádrování na Filozofické fakultě najdete dále v článku.


I. Co to je kádrování?
Z materiálu, s nímž jsme se zatím seznámili v archivu KSČ FF UK 1969-89, se zdá, že kádrování se používá ve dvojím smyslu.

Kádrové oddělení a jeho práce: alespoň z perspektivy materiálů KSČ na fakultě to vypadá, že se jednalo o obdobu dnešního personálního oddělení, jeho práce byla většinou rutinní. Dostávalo ale závazné pokyny od organizace KSČ na fakultě, ať už od jednotlivých základních organizací nebo od Celozávodního výboru strany. Ty hrály v práci kádrového oddělení zásadní roli. Podle materiálů, které máme k dispozici, se zdá, že kádrové oddělení opravdu spíše úlohu jakési servisní organizace, nemělo samostatnou „politiku“.

Kádrování se ale i ve zkoumané době již používalo v širším slova smyslu než pro práci kádrového oddělení. V dokumentu „Pokyny pro vedoucí stranických skupin ke kontrole plnění závěrů komplexního hodnocení“ se píše:

„Kádrová politika vždy vyjadřuje zájem té či oné vládnoucí třídy. Teoretickým základem kádrové politiky strany je marxismus leninismus. Etapy kádrové politiky jsou určovány sjezdy; ty též vytyčují jednak cíle, jednak zásady či kritéria výběru lidí, zvláště pro řídící činnost. Konkrétní práce je pak konkrétní realizace kádrové politiky. Kádrová práce má charakter otevřeného systému, v kterém je nutno rozvíjet soustavnou práci s lidmi (nejde tedy jen o rozhodování o lidech), rozvíjet jejich schopnosti, zájem o další vzdělávání, věnovat pozornost jejich osobnímu, rodinnému životu atd. Z hlediska socialistického podniku jde o zajištění racionálního pohybu pracovní síly, o zajištění předpokladů pro výkon pracovní činnosti, její kvantitativní i kvalitativní stránky. Kádrová práce v jisté etapě vyúsťuje do výběru, přípravy a rozmísťování pracovníků do vedoucích funkcí.“


Pokud se mé téma týká kádrování, pak jde spíše o toto širší pojetí, ne o to „praktické vyústění“ v podobě rozhodování (nebo spíše prováděcích nařízeních) kádrového oddělení. Zároveň ale na druhou stranu neobsáhnu vše, co podle citované definice do kádrování patřilo (to je vlastně veškerá práce strany se zaměstnanci) a soustředím se na dva zásadní nástroje kontroly jednotlivců; tedy posudky (jedno až třístránková hodnocení z nejrůznějších instancí, zachycující odborný a zejména politický vývoj, rodinné zázemí a charakter) a komplexní hodnocení (delší hodnocení, prováděná v podniku plošně jednou za dva roky). Tyto dva nástroje pochopitelně nebyly jediné, důležitou roli hrály svého času ústní prověrky a po celou dobu informační síť tajné bezpečnosti.

Chci zde na úvod zmínit několik aspektů a formulovat otázky, které se neváží ani tak k obsahu posudků a komplexních hodnocení (těm jsme se podrobně věnovali v lednu na FF UK), ale spíše ke kompetencím, k tomu, kdo, jaká instance strany, měla vlastně co na starost.

II. V jakých případech byly třeba posudky?
Komplexní hodnocení se vytvářela pravidelna, jednou za dva roky; další posudky „při převodu pracovníka do jiné funkce nebo na jiné pracoviště“ (ze zásad provádění hodnocení, 1974). U členů strany pak při získávání funkcí a úloh uvnitř strany.

Zatím nemáme kompletní přehled všech typů případů, v nichž se na FF posudky vypracovávaly. Například předpis pro stranické posudky jmenuje následující případy:

- návrhy na pedagogické hodnosti
- návrhy na vědecké hodnosti a vědeckou výchovu
- zařazení do aspirantury
- návrhy na školitele aspirantů
- návrhy na státní či stranické vyznamenání
- návrhy na členy a předsedy kandidátských a doktorských dizertačních prací
- návrhy na další funkce
- jiné

Našli jsme rovněž mnoho posudků (zejm. na studenty), u nichž se nedá přesně určit účel – zdá se, že byly zejména počátkem sedmdesátých let vypracovávány pro potřeby základního přehledu. Časté jsou posudky u příležitosti obhajoby dizertační nebo kandidátské práce nebo za účelem rozhodnutí o povolení zahraniční cesty.

Účel posudku se dá vyčíst zejména ze žádanek, kde se také dozvíme, kdo všechno musí pro daný účel posudek zaslat (i z jiných institucí, kde jmenovaný působil dříve) – k tomu patří i posudky na rodinné příslušníky učitelů či studentů FF.

Posudků se tak na FF vypracovávalo opravdu dost. Kolik přesně, samozřejmě nevíme. Z jednoho dílčího přehledu (1974) vyplývá, že za tři měsíce bylo vypracováno 324 posudků – což by vycházelo zhruba na 1000 posudků za rok, odečteme-li prázdniny. Posudky tak představovaly zejména pro členy stranické organizace na fakultě, kteří jich vypracovávali nejvíce, značné administrativní zatížení (občas si na něj stěžvali).

III. Kdo posudky a komplexní hodnocení schvaloval a formuloval?
POSUDKY:
Jedná se o velice širokou paletu institucí a orgánů KSČ, pokusím se tu alespoň o pracovní přehled.

1) Posudky na studenty a zaměstnance odcházející z fakulty na jiné pracoviště, případně posudek na zaměstnance fakulty, jehož příbuzný se někde uchází o zaměstnání. Posudek si žádá toto jiné pracoviště (Ústavy AV, Český rozhlas, archivy, školy...), na FF ho vypracovává katedra a stranická skupina nebo základní organizace KSČ, kontroluje CZV.

2) Posudky pro případ jmenování do funkce/komise/obhajoby práce/jakékoliv další změny v rámci postavení na FF. V takových případech se měly většinou sejít posudky od:

- katedry
- fakultních stranických organizací (ss, zo)
- uliční organizce jmenované/ho, pokud nebydlel(a) na koleji
- střední školy, kterou navštěvoval(a)
- ze zaměstnání manžela/manželky
- od uliční organizace v bydlišti rodičů
- někdy rovněž ze zaměstnání sourozenců

Otázkou pro nás zůstává, jestli mimo posudky, které procházely orgány strany (od SS po CZV) existovaly ještě další posudky, po státní linii, které třeba vůbec v archivu KSČ nejsou – a jestli tedy procedura u nestraníků byla jiná než u straníků...

KOMPLEXNÍ HODNOCENÍ
Za komplexní hodnocení odpovídali vedoucí vedoucí kateder a vedoucí stranických skupin. Vedoucí kateder pověřili pracovníky vypracováním podkladů pro komplexní hodnocení, to pak opřipomínkoval výbor dané ZO KSČ, vedoucí katedry pak zodpovídal za zanesení připomínek do konečného znění KH. To – a zejména zanesení návrhů výboru – kontrolovaly komise jmenované děkanem, v nichž byli zástupci výboru ZO, vedoucí stranické skupiny, vedoucí katedry a další pracovník fakulty. U kádrů zařazených v kádrových pořádcích CZV a u funkcionářů ZO a jejich kádrových rezerv prováděl komplexní hodnocení CZV.

Stranické orgány měly následně na starosti také kontrolu plnění závěrů komplexního hodnocení.

Hodnocený musel nakonec své KH podepsat, což byl zásadní rozdíl oproti posudkům (ty formálně dotyčný neznal, nemusel o nich ani vědět).

Celá akce probíhala ve spolupráci s obvodním výborem KSČ – jeho zástupci byli přítomni při plánování průběhu a podoby KH a jim se také odevzdávaly výsledky i zpráva o průběhu. U nomenklaturních kádrů byla (podle instrukce z roku 1974) zaangažovanost OV KSČ dokonce ještě větší; odpovědní pracovníci (zřejmě šéfové kateder) měli na každého pracovníka podat na OV hodnocení, ZO měla OV doručit připomínky k tomuto hodnocení a kádrové oddělení podniku (fakulty) mělo dodat minulé KH. Komise při OV měly pak vše projednat a výsledek předat předsednictvu OV ke schválení. Nezaznamenali jsme ale ze strany OV nějakou významnější aktivitu, která by nějak zaměstnávala KSČ na fakultě. Jaká tedy vlastně byla role OV KSČ? A existovaly nějaké rozdíly ve vypracování KH na straníky a nestraníky?

IV. Sociální praxe v rámci i mimo rámec oficiálních pravidel a hierarchií
Co se týče změn, přepisování a předělávání posudků, existovala jedna oficiální forma, která vychází z hierarchie jednotlivých stranických instancí. Ze stranických skupin a základních organizací totiž posudky putovaly do celozávodního výboru, který je musel schválit. To nebyla jen nějaká formalita; pověření členové výboru posudky často vraceli opoznámkované, případně sami stylizovali jednotlivé odstavce a měnili i celkové vyznění posudků. To svědčí mimo jiné o závažnosti institutu posudků.

V těchto případech se někdy se jedná jen o upřesnění a drobné opravy, jindy jde ale o zásahy typu

„Vynechat větu začínající: Z její činnosti vyplývalo, že pochopila smysl pozitivní práce pro společnost a že si více váží konkrétních činů než slov. Zvážit: Jak mohla mít předpoklady pro další pozitivní vývoj, když nebyla v SSM?“

„Posudek vrátit III. ZO KSČ s tím, aby byly explicitně uvedeny dva body:
1) Délka studia 7 let, mnohokrát propadla, snad i u státnic z češtiny (zjistit konkrétní údaje na stud. Odd.). Uvést studijní průměry a výsledky státních závěrečných zkoušek.
2) V závěru: odborný a politický profil soudružky S. neodpovídá požadavkům pedagogického působení na vysoké škole ideologického charakteru – to doplnit“

nebo:

„Vrátit stranické skupině k přepracování, doplnit ideologické vyznění diplomové práce a závěr formulovat explicitně: na základě toho, jak se projevoval na FF, nemá předpoklady.“


Narazili jsme ovšem také na jiné, velice neformální, případy smlouvání o obsah posudku (spojené i s vyhrožováním odvetnými opatřeními v případě, že se do posudku dostane ta či ona informace) nebo různé diskuze o obsahu jednotlivých posudků na schůzích závodních organizací i celozávodního výboru. U jednotlivých osob se také popis jejich politické anamnézy zejména během „krizového období“ proměňoval, například byla po „nápravě“ z dalších posudků vypuštěna celá jedna strana s popisem chyb během roku 1968/69 a následných nekolegiálních pokusů o očištění, které byly dříve kritizovány jako subjektivistické. V dokumentech, které máme k dispozici sice tohle smlouvání a tyto proměny nejsou úplně masovým jevem, ale není to ojedinělé a navíc lze předpokládat, že většina takových případů „negociace“ měla ústní podobu. O tom svědčí i různé drobné nálezy papírků s textem jako:

„Aleno, až ti přijde žádanka na stranický posudek na …, dej mi to určitě vědět. Budou tam nějaké problémy, asi bych navrhovala pozvat ji na skupinu“


Nabízí se samozřejmě otázka, jakou roli hrály oficiální a jakou roli neoficiální praktiky – zejména u posudků existují svědectví o tom, že si je na sebe lidé psali sami. Jiní říkají, že je přinejmenším znali, ještě jiní, že na sebe žádný posudek nečetli. Co z toho bylo běžné a co spíše výjimečné? Jednalo se spíše o formalizovaný výstup vnitřních vztahů na katedře či stranické skupině nebo byly rozhodující nadřízené orgány, které šéfa katedry/stranické skupiny k něčemu tlačily?

Matěj Spurný







Tento článek si můžete přečíst na webu KSČ na FF UK
http://proverenafakulta.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://proverenafakulta.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=21